Právě díky ní jsem
tomuto plemeni propadla celým srdcem a jak to tak
vypadá, je to láska na celý život. Pejska jsem měla
slíbeného za pěkné vysvědčení ve čtvrté třídě, ale stále
jsme se nemohli rozhodnout pro žádnou rasu a
dlouhosrstého jezevčíka po tituly ověnčených rodičích
jsem si dovolila odmítnout, s tím že na takhle malém psu
ani nepoznám rozdíl mezi tím jestli sedí nebo leží
(později mě jezevčík stejně neminul). Dostala jsem tedy
od tatínka za úkol vypsat z knížky od Lei Smrčkové
Vyberte si pejska všechna plemena s delší srstí a větší
velikosti, tak aby hafík mohl být celoročně venku. Až
nedávno jsem se dozvěděla, že pejska doma nechtěl
tatínek a né maminka, jak to bývá obvyklé. Dvoustránkový
seznam jsem předala a táta začal shánět. Jen, co jsi
pamatuji ...tříměsíční slovenský čuvač ze Slovenska byl
moc daleko, polští nížinní ovčáci již byli prodaní a
sibiřští husky za pět tisíc zase moc drazí...Pak přišla
zima a pejsek byl odložen na jaro...
Nic netušíc jsem
odjela do školy v přírodě a po návratu na mne čekala
krásná stříbrná kulička jménem Bára. Můj první vlčí
špic...Nevím, jak byla přesně stará, prý čtyři měsíce,
ale podle srsti jsem později usoudila, že mohla být
klidně i o nějaký ten měsíc starší.Barunka byla můj
miláček a dost jsem se jí věnovala. Navštěvovaly jsme
spolu pravidelně nedaleký cvičák a připravovaly se pilně
na zkoušky. A možná
tady někde
se při necitlivém
nácviku
obran stala chyba. Dnes už si přesně nevybavuji ten
moment a počátek, ale z hodné vstřícné mazlivé chlupaté
kuličky se stala pro mnohé kousavá bestie. Postupně
napadla pár členů naší rozvětvené rodiny a i dost
obyvatel naší obce.... spouštěčem její agresivity byli
zdánlivě úplné maličkosti. Po těchto incidentech se k ní
jednou napadení jedinci už nikdy nemohli přiblížit, aniž
by nebyli znovu atakováni. Pohladit se mrška nechala,
ale běda drzému "hladičovi", když dával ruku pryč. Za
svůj krátký život plně akceptovala jen čtyři osoby - mne,
mojí maminku, tatínka a jednu z babiček.
Vánoční svátky
v roce 1990 byly nejhorší v mém životě. Dodnes
přemýšlím, jestli je možné, že by i pes byl schopen
dobrovolně ukončit svůj život nebo zda se jednalo jen o
nějaký náhlý zkrat v malém psím mozečku. Na vánoční
návštěvě u našeho táty přeskočila Bára z ničeho nic bez rozeběhu cca 1,2 m vysokou a 0,5m širokou zeď na nekryté
terase ve třetím patře....stála jsem vedle
ní.....následujících 24 hodin než přišla vysvobozující
injekce bylo krutých a nekonečných.... |