wolfspitz*** BENTI ***keeshond

chovatelská stanice německých špiců vlčích

Úvod Novinky Naši psi Naše fenky Vzpomínáme Krycí psi Naše odchovy Standart plemene O plemeni Zajímavosti O nás Kontakt na nás Odkazy Návštěvní kniha Naše morčata

Vzpomínáme

Psí poslední prosba

Buď vždy v mých těžkých chvílích se mnou, a až se můj čas naplní, nenech mě trpět. V případě nutnosti skonči mé trápení včas, jen tě prosím, zůstaň i v této chvíli se mnou. S tebou je to pro mě všechno lehčí, také odchod z tohoto světa, konec mého života, který vždy patřil tobě. Dovol mi proto odejít s tvým pohlazením a s tvými slovy na rozloučenou. Moje věrné oči se i v tomto posledním okamžiku budou otáčet za tebou a bylo by pro mne velice těžké a smutné, kdyby tě nikde nenašli…

 

BÁRA bez PP *asi říjen 1987 27.12.1990

Bára byl můj první pejsek a první vlčí špic.

Právě díky ní jsem tomuto plemeni propadla celým srdcem a jak to tak vypadá, je to láska na celý život. Pejska jsem měla slíbeného za pěkné vysvědčení ve čtvrté třídě, ale stále jsme se nemohli rozhodnout pro žádnou rasu a dlouhosrstého jezevčíka po tituly ověnčených rodičích jsem si dovolila odmítnout, s tím že na takhle malém psu ani nepoznám rozdíl mezi tím jestli sedí nebo leží (později mě jezevčík stejně neminul). Dostala jsem tedy od tatínka za úkol vypsat z knížky od Lei Smrčkové Vyberte si pejska všechna plemena s delší srstí a větší velikosti, tak aby hafík mohl být celoročně venku. Až nedávno jsem se dozvěděla, že pejska doma nechtěl tatínek a né maminka, jak to bývá obvyklé. Dvoustránkový seznam jsem předala a táta začal shánět. Jen, co jsi pamatuji ...tříměsíční slovenský čuvač ze Slovenska byl moc daleko, polští nížinní ovčáci již byli prodaní a sibiřští husky za pět tisíc zase moc drazí...Pak přišla zima a pejsek byl odložen na jaro...

Nic netušíc jsem odjela do školy v přírodě a po návratu na mne čekala krásná stříbrná kulička jménem Bára. Můj první vlčí špic...Nevím, jak byla přesně stará, prý čtyři měsíce, ale podle srsti jsem později usoudila, že mohla být klidně i o nějaký ten měsíc starší.Barunka byla můj miláček a dost jsem se jí věnovala. Navštěvovaly jsme spolu pravidelně nedaleký cvičák a připravovaly se pilně na zkoušky. A možná tady někde se při necitlivém nácviku obran stala chyba. Dnes už si přesně nevybavuji ten moment a počátek, ale z hodné vstřícné mazlivé chlupaté kuličky se stala pro mnohé kousavá bestie. Postupně napadla pár členů naší rozvětvené rodiny a i dost obyvatel naší obce.... spouštěčem její agresivity byli zdánlivě úplné maličkosti. Po těchto incidentech se k ní jednou napadení jedinci už nikdy nemohli přiblížit, aniž by nebyli znovu atakováni. Pohladit se mrška nechala, ale běda drzému "hladičovi", když dával ruku pryč. Za svůj krátký život plně akceptovala jen čtyři osoby - mne, mojí maminku, tatínka a jednu z babiček.

 Vánoční svátky v roce 1990 byly nejhorší v mém životě. Dodnes přemýšlím, jestli je možné, že by i pes byl schopen dobrovolně ukončit svůj život nebo zda se jednalo jen o nějaký náhlý zkrat v malém psím mozečku. Na vánoční návštěvě u našeho táty přeskočila Bára z ničeho nic bez rozeběhu cca 1,2 m vysokou a 0,5m širokou zeď na nekryté terase ve třetím patře....stála jsem vedle ní.....následujících 24 hodin než přišla vysvobozující injekce bylo krutých a nekonečných....

 

 
ZORINKA
 

 

Zorinku, dlouhosrstou červenou jezevčici jsem poznala až jako pětiletou společně s mým manželem.   Milovala lidi a svou náklonnost dávala obzvláště svým oblíbencům velmi svérázně najevo nezapomenutelným pronikavým „ječením“  po celý život. Byla tvrdohlavá paličatá jako každý správný jezevčík a svůj názor  si při naší snaze o výchovu dovedla tvrdě prosadit.

 

copyright © 2008 benti