Boreček je náš odchovanec a řízením
osudu u nás zůstal. Z brášků byl nejmenší a už od mala měl takovou
svéráznou povahu. Jako štěňátko byl velmi líbivý, měl nezaměnitelný
způsob chůze, tak sekal nožičkami až mu cvakali drápky o podlahu,
jako prvnímu mu stála ouška, měl hustou ježatou srst a vůbec byl
celý takový špicovatý až špičatý a to včetně zoubků. Snad
všichni zájemci o štěňátko, kteří u nás byli, si ho vybrali jako
prvního. Ale jak rychle po něm šáhli, tak rychle ho zase pustili a
raději si vybrali nějakého jeho bratříčka. Boreček měl totiž domácí
přezdívku „Upírek“ a určitě již tušíte proč. Štěněcí zoubky
jsou jak jehličky a on jakmile byl potencionálním páníčkem proti své
vůli zvednut k pomuchlování, neváhal jich použít a ještě na něj
pěkně zavrčet. No a tak jsme si ho radši nechali. :-))
Boreček, i
když svojí maminku Báru a sestřičku Mášu o pár cenťáčků
nedorostl (na bonitační kód nekoukejte, opticky byl opravdu menší
než naše holky a tipuju to tak na 46 cm, Bára 49 cm a Máša 52
cm) , byl to velký fešák a těch pár centimetrů bylo asi tak jediné ,
co mu chybělo. Ač na výstavách se choval jak beránek a nikdy na
nikoho nezavrčel, na procházkách na volno chodil raději s košíčkem
a na zahradě výborně hlídal. Jelikož naše zahrada sousedí s
fotbalovým hřištěm, držel v šachu na plotě několik hodin, než jsme
je vysvobodili, pěkných pár fotbalistů, kteří si chtěli nezvaně sami
vyzvednout překopnutý míč. To jeho urputné hlídání se mu nakonec
stalo osudným. Jedno mrazivé pozdní odpoledne 16.února 1998 jsme ho
našli cca 20 minut po nakrmení u plotu ležet mrtvého. V první chvíli
mne napadlo, že je to otrava a že se mu asi pomstil některý z těch
pokousaných fotbalistů. Naštěstí tomu tak nebylo. Pitva prokázala,
že se jednalo o torzi žaludku. Bohužel průběh byl velmi rychlý a o
jeho záchranu jsme se nemohli ani pokusit.
BOREČKU, Upírečku náš, moc nám chybíš
a mrzí mne, že se žádný z tvých potomků neuplatnil v chovu, zvláště,
když se krátce po tvé smrti ozvaly ještě dvě vdavekchtivé psí
slečny!!!
|