Atolla jsme si přivezli na začátku července 1998 od Christy Kissel z Německa, aby nám a našim holkám nebylo smutno po náhlé a nečekané smrti Borka (v únoru 1998). Chtěla jsem psa nepříbuzného, fenotypově vhodného na mé fenky (tzn.výrazně kvadratického,krátkého ucha, s kvalitní srstí odstávající od těla, k čemuž dle fotek rodičů předpoklad měl) a aby pokud možno oživil českou krev. Jestli to vyjde nebo ne,to se dopředu neví nikdy. Vždy je to risk, navíc podrobnosti o zahraniční krevní linii se dopředu nikdy nedozvíte. Jestli je přínosem nebo ne, to ať objektivně posoudí jiní. Já si myslím, že v jeho 9-ti letech už můžu trochu bilancovat a říci, že s kvalitní fenou dal také pěkné potomky. Více  a veškeré podrobnosti se dočtete v jednotlivých chovatelských stanicích v potomcích. Pro nás je nedocenitelná hlavně jeho úžasná empatická povaha, kterou předává. Kypí zdravím, nikdy nemarodil a i jako veterán je plný elánu, chuti do života a hravý jako štěně, což jsem u Máši nebo Báry v tomto věku již neznala. A můžu říci , že Borka mi nejen nahradil, ale v mnohém několikanásobně předčil. Je to skvělý kamarád i pro našeho 4-letého syna,veliký mazel,k lidem přátelský,ale výborný hlídač, trochu ostřejší  na psy (obzvláště ty tmavé, jemu podobné a  stejné velikosti),....

Jsi Atollku super, jsme rádi,že tě máme a doufáme, že s námi ještě dlouho budeš !!!

Boreček je náš odchovanec a řízením osudu u nás zůstal. Z brášků byl nejmenší a už od mala měl takovou  svéráznou povahu. Jako štěňátko byl velmi líbivý, měl nezaměnitelný  způsob chůze, tak sekal nožičkami až mu cvakali drápky o podlahu, jako prvnímu mu stála ouška, měl hustou ježatou srst a vůbec byl celý takový špicovatý až  špičatý a to včetně zoubků. Snad všichni zájemci o štěňátko, kteří u nás byli, si ho vybrali jako prvního. Ale jak rychle po něm šáhli, tak rychle ho zase pustili a raději si vybrali nějakého jeho bratříčka. Boreček měl totiž domácí přezdívku „Upírek“ a  určitě již tušíte proč. Štěněcí zoubky jsou jak jehličky a on jakmile byl potencionálním páníčkem proti své vůli zvednut k pomuchlování, neváhal jich použít a ještě na něj pěkně zavrčet. No a tak jsme si ho radši nechali. :-))

Boreček, i když  svojí maminku Báru a sestřičku Mášu o pár cenťáčků nedorostl (na bonitační kód nekoukejte, opticky byl opravdu menší než naše holky a tipuju to tak na  46 cm, Bára 49 cm a Máša 52 cm) , byl to velký fešák a těch pár centimetrů bylo asi tak jediné , co mu chybělo. Ač na výstavách se choval jak beránek a nikdy na nikoho nezavrčel, na procházkách na volno chodil raději s košíčkem  a na zahradě výborně hlídal. Jelikož naše zahrada sousedí s fotbalovým hřištěm, držel v šachu na plotě několik hodin, než jsme je vysvobodili, pěkných pár fotbalistů, kteří si chtěli nezvaně sami vyzvednout překopnutý míč. To jeho urputné hlídání se mu nakonec stalo osudným. Jedno mrazivé pozdní odpoledne 16.února 1998 jsme ho našli cca 20 minut po nakrmení u plotu ležet mrtvého. V první chvíli mne napadlo, že je to otrava a že se mu asi pomstil některý z těch pokousaných fotbalistů. Naštěstí tomu tak nebylo. Pitva prokázala, že se jednalo o torzi žaludku. Bohužel průběh byl velmi rychlý a o jeho záchranu jsme se nemohli ani pokusit.

BOREČKU, Upírečku náš, moc nám chybíš a mrzí mne, že se žádný z tvých potomků neuplatnil v chovu, zvláště, když se krátce po tvé smrti ozvaly ještě dvě vdavekchtivé psí slečny!!!